TVŮRČÍ PSANÍ

Literární sborník žákovských prací Urbanovská tvůrčí muka možno prohlédnout zde:

Moji prátelé - tvůrčí psaní inspirované sbírkou Jakuba Demla

Zdena Ch., 4. ročník

Bouřko, jsi jako jarní křišťálová studánka.

Tak krásná, jak si ani nedovedeš představit.


Viktorie D., 5. ročník

Maceška je jako duha, někdy bílá, růžová či žlutá.

Všechny barvy může mít.

Rosteš v trávě trochu skrytá...

Trochu se stydíš, to jsem si jistá

Nestyď se už, včelky letí.

Vstávej, už je čas.


Šuškal si jetel s kopretinou

Že pampelišku zase viděl jinou.

Nejdřív zelenou, pak žlutou

A najednou byly dvojčata s kopretinou.

Změnila se na bílou.

Šuškají si jetel s kopretinou.


Vítek Ch., 4. ročník a Jáchym N., 3. ročník: Zvonek rozkladitý

Bratře můj,

tvoje hezké fialové květy a poupata

jsou jako obloha

Rosteš v trávě

svítíš jako nebe.


Anežka K., 3. ročník

Jeteli, máš sukničku

a hlavičku malou

a stonek dlouhý

Ach, jak jsi krásný.

Ach, tvá jemná sestřička

květ má na rozdíl jiný

ale povaha stejná.


Klára P., 3. ročník: Sedmikráska

Sedmikrásko, ty jsi milá

jako tvoje sestra kopretina

Ty jsi bílá jako sníh

o tobě bych chtěla snít

Ty máš srdce ze zlata

jako tvoje sestra listnatá 

Text z jednoslabičných slov

Barbora V., 1. ročník: Kluk jak buk

Byl kluk jak buk. Měl psa. Pes má hlad a má rád kost. Pes tu kost polk. Furt má hlad. Byl les. Pes tam vlez. Šel dál. Kuk a kuk na kost. Chce ji. Zas. Má hlad. Je tam sám? Ne. Je tam i kluk jak buk. S ním. Kouk na hřib. Dá se jíst? Zkus, řek kluk. Pes kous. Fuj, blé, hnus! Šlus! Pes hřib ne. Pes kost jo!

Jáchym a Anna N. (3. a 1. ročník)

Lev sed a klek a lek

tak ať

Páv táh svůj dar

tak ať

Brouk kouk na sloup a ten sloup křoup

tak ať

Drak šláp na dráp

tak ať

Býk táh chlív a hrách

tak ať

Hmyz štíp au

tak ať

Vojtěch P., 3. ročník

Žil děd a sním vlk. A děk řek: "Strč prst skrz krk." Vlk na to řek: "Sám si strč prst skrz krk." A tak děd šel pryč. A vlk šel dom. Děd byl sám a vlk byl sám. A pak děd si řek, že být sám je na prd. Šel pes. "Hej, pse, jsem sám, pojď ke mně, ať jsme dva."

Anežka K., 3. ročník: Děd šel na med

Byl děd, byl šed, však pln sil. Měl rod i brav a skot, sad, les, úl včel a psa. Byl den jak květ, sad kvet. Když byl čas, dal i plod. Děd si řek: "Jdu na med." Ten děd vzal kouř a šel. Cup a dup a hle úl. Pes šel s ním. Pes čuch kouř a vyl. Děd děl: "Aj ty, běž dom." Děd vzal med od včel. Šel dom. Krok a skok, hup a dup. Tam sed on i rod a jed med. Med je dar pro nás i svět. Tak čau a zdar!

Klára P., 3. ročník: Vlk

Byl pan vlk, ten si krk, pak bouch svět. Vzal kost, sněd jí moc. Pak šel pes, vlk se lek, až si klek. Šel tam lev, ten měl sýr a pak řek les a vůl a hůl. Tak dem, řek pes. Kde je ten les, řek vlk? Přes ves. 

Vítek Ch., 4. ročník: Pes Rek

Můj pes Rek šel přes les, byl zlý jak vlk, měl zub jak nůž. Šel hloubš a hloubš a dál a dál. Tam žil skřet Tet. Měl tam dům, dvůr a stáj. V ní žil kůň. Pes šel dál a měl strach. Sil měl míň a míň a byla tma. Leh si pod strom a hned spal. Zdál se mu fajn sen. Když byl den, šel zas dál. Byl tam pán, dal mu kost. A vzal ho dom. 

Kryštof P., 4. ročník: Myš, pes, pán

Za myš leh pes. Myš dráp, sek. Pes štěk. Na to řek děd, že se moc lek. Pán buch na myš. Pes štěk. Já bič. Myš pryč. Pes fuk. Pán klid i kluk. 

Tereza S., 5. ročník: Žil byl 

Žil byl kůň

ten kůň měl tůň

Žil byl vlk

ten měl brk

Žil byl rak

ten měl prak

Žil byl pes

a ten měl les

Žil byl býk

a ten chtěl mír.

Žil byl had

a ten chtěl sad

A tak žil byl čáp

a ten měl žár

Viktorie D., 5. ročník: Dnes les

Dnes les

v něm pes

Jen hles

Haf haf

Šel přes vřes

v dál

A pán se smál

Příběhy na vyjmenovaná slova po V

Klára P. 3. ročník: Vydra a výr

Byla jedna vydra a ta měla za kamaráda výra. Jednoho dne si vydra všimla, že je hubená jako vyžle, a tak žvýkala jídlo tak, že byla hrozně tlustá. Druhý den vydra řekla: "Dnes je venku velká výheň a potřebuju zhubnout, takže si půjdeme zaplavat." Tak šli. Když dorazili na místo, tak chtěla vydra naučit výra plavat, jenomže výr se začal topit. Vydra začala dělat velký povyk a volala: "Vy, pane, pomozte, výr se topí." Tak pán vytáhl výra ven, výr zavýskal a poděkoval. Vydra zhubla a byla zase jako vyžle a všechno dobře dopadlo.

Anežka K. 3. ročník: Výživný list

Vydra byla vyděšená, protože ji honil vypelichaný výr. Ve vykotlaném dubu se schovala do díry, protože je vyžle. Výr odletěl. Vydra zavýskla. Radostí žvýkla do výživného listu. V dálce zavyl vyšilující vlk. Vydra se vyšvihla do svého pelechu, kde byla zvyklá spát. Druhý den bylo jako ve výhni. Vypelichaný výr vyschl, ale vydra měla ten výživný list.

Vojta P. 3. ročník: Jak se vydra a výr učili vyjmenovaná slova po V

Jéé, to byli dva kamarádi. Byli to vydra a výr. A zrovna se museli naučit vyjmenovaná slova po V. Oba dva žili na Vysočině. Výr bydlel ve vysokém dubu. A vydra pod ním u potoka. A byla vyžle a vůbec neuměla vyjmenovaná slova po V. A když se měla učit, dělala u toho povyk. Občas i výskala. Výr řekl, že si musí zvykat. A nakonec se vše naučila. 

Jáchym N. 3. ročník: Jednou u babičky

Jednou jsem byl u babičky a ona měla v kleci výra. A pak šla do pokoje a zjistila, že tam je vydra. A tak jsem jel výtahem a k policii a pak tu vydru chytila. Ale pak jí uletěl výr a policie chytala výra, hledala a hledala, až křikli na jednoho pána: "Hej vy! Neviděl jste výra?" A ten pán řekl: "Jo, viděl jsem ho, lítal hrozně vysoko." "A kam letěl?" "No na Prahu a nesl s sebou uloveného holuba." "A není to nějaká básnička?" "Je to básnička." "Ale my jsme se ptali na opravdového výra." "Tak toho jsem neviděl." A tak jeli dál a najednou uviděli výra a začali po něm střílet uspávačkou. Ale když jeden vystřelil, tak injekce spadla na toho druhého a najednou na ně začali výt psi a ti policajti se lekli a ujeli pryč. A jeden policajt, který byl největší vyžle, tak toho ten druhý policajt trefil, protože řídil, tak usnul a vybourali se. A pak pro ně přijela sanitka, která má vevnitř výheň a cestou paní doktorka Potrhlá žvýkala trávu. Mezitím se babičce vrátil výr. A babička si výskala. A pak zase uletěl a zase se vrátil a babička si na to zvykla. 


Příběh na klíčová slova 

Napiš příběh, ve kterém použiješ slova rouška, klavír, akvárium, labuť doutník.

Lucie Š., 4. ročník

Ahoj! Už je to dávno, co mi babička dala knížku o cestovateli, co cestuje přes prales, projde poušť a najde lék, který všichni potřebujeme. Ta kniha je prý po její babičce. V té knize je mapa a taky je tam napsáno pravda. Já, babička ani praprababička jsme ten nápis nepochopili. Každou návštěvu u babičky jsme o tom nápisu přemýšleli, ale teď nemůžeme, jelikož všude řádí koronavirus. Každý večer před spaním si přeju, aby existoval lék. Počkat. Třeba ten nápis pravda znamená, že když se vydám hledat lék a udělám to, co v knize, najdu lék na koronavirus. Hned ten večer co mi to došlo, jsem se sbalil. Vzal jsem si tu knížku s mapou, roušku, oblečení, hodně jídla v konzervách, otvírák na konzervy a vypravil jsem se na cestu.

První zastávka byla velká místnost, ve které byl nápis: V této místnosti je klíč, najdi ho. Aby ses dostal do pralesa, musíš najít ten klíč a odemknout dveře na konci místnosti, ale pozor, truhly lžou, hlavně neotevírej špatnou truhlu, jinak se místnost i s tebou propadne do horoucích pekel. Vstoupil jsem do místnosti. Byli tam holé zdi, stolek s akváriem a čtyři truhly. U první truhly bylo napsáno: Klíč leží v truhle číslo dvě. U druhé bylo napsáno: Klíček leží ve mně. U třetí bylo: Klíček leží ve dvojce. A u poslední: Správná je dvojka. Koukl jsem do knihy, ani si nepamatuju, že by ten klíček byl v truhle... "Ten klíč je v akváriu!" zařval jsem, sáhl do akvária a vyndal klíček. A hned jsem odemkl s radostí, že jdu ven, ale radost mi zkazila jedna holka, co tam stála.

Řekla mi, že jí musím dát tu knížku. No a nato jsem jí řekl já: "A proč bych ti jí měl dát?" Na to mi řekla: "Jinak tě nepustím." "Ale ta knížka je na záchranu světa před koronavirem." "Víš co tak já ti pomůžu." No a tak jsme se vydali najít ten lék. Prošli jsme pralesem a pouští a našli místnost, ve které byl jen stojan. Asi nás někdo předběhl, ale Ron (ten kluk) to nevzdával, položil knížku na ten stojan a ta knížka blikla. Šla jsem k ní a místo nápisu pravda se objevilo: Roztrhej mapu. Roztrhala jsem jí (knížky přece nelžou), no a pod ní byla injekce s růžovou náplní, chytla jsem jí a já i Ron jsme se objevili v nemocnici s tou injekcí a nápisem: Hádanka: co teď uděláš. Nevyber špatně jinak tě čeká smrt: a) zahrát si na  klavír, b) začít kouřit doutník, c) píchnout jenom jednomu člověku injekci

Tak jsme to jednomu člověku píchli a bylo to správně. Před nás se jako labuť snesla postava z té knížky, uzdravila všechny lidi s koronavirem a oživila všechny lidi, kteří umřeli a měli koronavirus (takže i když někdo umřel hlady a měl koronavirus).

Viktorie D. 5. ročník: Erbenova ulice

Tak pojď!" zavolala maminka. "No jo no, už jdu," řekl Cyril a s velkou nechutí nastoupil do auta. "Tak co, Cyrile, těšíš se do nového domu?" zeptala se maminka. "Ne!" odpověděl Cyril a nandal si sluchátka. Tak jsme tady, vystupovat! Když Cyril vešel do jeho nového domova, hned mu došlo, že s domem není něco v pořádku. A když už si pak po půl roce Cyril konečně dokázal zvyknout na nový dům, potkalo ho nemilé překvapení. Jednou v noci, když už se Cyril pomalu chystal ke spánku, se mu nějakým divným způsobem otevřelo střešní okno. 

Cyrilův nový domov je panelák, takže když se kouká z okna, vidí rovnou na ulici. Cyril si řekl, že je to jenom vítr a šel okno zavřít. Když ale okno zavíral, do pokoje mu vlétla malá vlaštovička z bílého papíru.

Cyril se leknul, a tak se okamžitě podíval na ulici, kdo mu to do pokoje hodil. Nikdo tam však nestál. Cyrilovi to přišlo opravdu zvláštní, a tak vlaštovku otevřel. Na papíru byla napsána zvláštní melodie. Cyril rozložil papír ještě víc a vypadl z něj klíč. Najednou do pokoje vtrhla Cyrilova maminka: "Cyrile! Proč nespíš!?" Cyril honem schoval papír s klíčem za záda. "Nooo... Mami, já... jsem jenom byl na záchodě." "Aha, tak už si jdi ale lehnout, ano?" "Jooo... neboj, už jdu, tak dobrou." "Dobrou." Jak maminka odešla, Cyril si oddechl. Dalšího rána se Cyril vydal hledat dveře, do kterých bude pasovat klíč. Prohledal celý dům a potom se šel podívat do starého sklepa, ale tam našel jenom doutník, staré akvárium a nějakou roušku. Cyril si nevěděl rady, ale pak si vzpomněl, že v chodbě za šatníkem jsou takové divné staré dveře. Honem se tam běžel podívat, odsunul šatník a ono to vyšlo, klíč tam vážně pasoval! Cyril odemknul dveře a najednou vidí starý klavír, u kterého stojí krásná bílá labuť. Řekl si, že se k tomu klavíru půjde podívat, ale hned jak vykročil a dostal se za práh dveří, dveře se zabouchly a nešly otevřít, celá podlaha se najednou proměnila v bažinu a pohltila Cyrila. Celý dům pohltila modrá mlha a celý panelák zapomněl na Cyrila, dokonce i jeho rodiče na něj zapomněli. Jakoby Cyril vůbec nikdy neexistoval. KONEC Jo, a mimochodem znáte Kristýnu Laláskovou? Ne? To proto, že stejně jako Cyril bydlela v Erbenově ulici. 

Vojta P., 3. ročník: Jak trávit čas v karanténě

Když tu řádí ten virus, všichni musíme nosit roušky. A ti, co rádi kouří doutníky, ti mají smůlu. A když je ta karanténa, a vy nemáte žádného zvířecího kamaráda, stačí rybky v akvárku. Anebo sledovat labutě, jak plují na rybníku a k tomu si zahrát na klavír.

Klárka P., 3. ročník: Labuť a kamarádi

Byla jedna labuť. A ta labuť měla dva kamarády klavír a akvárium.A ta labuť, klavír a akvárium měli ve svém světě taky KORONAVIRUS, tak si řekli: ,,Musíme jít rychle nakoupit." Tak jeli rychle nakoupit do Jihlavy. Tam šli do obchodu, kde koupili: 50 x čokoládu, 30 x máslo, 40 x rajčata, 20 x banány, 10 x džus, 3 x koláč, pro každého jeden. Pak labuť přinesla pět knih, aby měli co číst. Potom akvárium přineslo 5 x špagety, že jim bude vařit špagety; proto koupil 40 rajčat, pak jeli domů, už byl večer, tak šli spát. 

Druhý den šli labuť a klavír ven na hřiště a akvárium bylo doma(vařilo špagety). Když klavír a labuť dorazili na hřiště a začali hrát na schovávanou, načapal je starosta kohout a říká: ,,Kde máte roušku?!" "No nemáme." "Jak to?" "No protože jí doma nemáme." "Tak běžte domů, nebo dostanete pokutu." A najednou zavolalo akvárium:,,Pojďte domů, špagety jsou hotové." Když byl už večer tak labuť šla šít roušky za svojí kamarádkou husičkou, aby mohli jít zítra ven. Klavír a akvárium byli doma a hráli člověče nezlob se(vyhrál klavír). Když se labuť vrátila tak šli všichni spát.

Další den se rozhodli že si udělají oslavu narozenin pro klavír, řekli si že dojedou nakoupit nějaké věci na tu oslavu. Když přijeli do obchodu, tak koupili 6x kelímky, 6x párty čepičky potom ještě něco, abych mohl upéct dort, tak vzali ještě nějaké věci na dort a jeli domů. Když dojeli domů, tak labuť psala pozvánky, akvárium peklo dort a klavír psal na pozvánky, pro koho jsou. Pak, když měli vše hotové, tak šli na hřiště a tam uviděli starostu kohouta a řekli: ,,Pane starosto, kde máte roušku?" Pan starosta řekl: ,,Já sem jí ztratil a chci se vám omluvit za to, že jsem vám vyhuboval." "Nám to nevadí. Vážně."" Já vám na oplátku přinesl každému jeden doutník." "A já tě zvu na mojí oslavu. Ale už je večer a my musíme jít spát." 

Ještě před spaním labuť řekla: ,,Koho jste si pozvali na tu oslavu? Já si pozvala svojí kamarádku husičku, koho jsi pozval ty, klavíre?" "Já si pozval pana starostu kohoutka." "A já pozval svého kamaráda papouška. Teď jdeme spát tak dobrou noc." Další den šel klavír roznést pozvánky všem kamarádům husičce, starostovi kohoutkovi a papouškovi. Labuť udělala výzdobu a akvárium vařilo špagety. Když se klavír vrátil, tak už byl oběd tak, se naobědvali a pak zazvonil zvonek a přišli kamarádi a první, co zaznělo, byla narozeninová písnička a druhá věc, kterou ohlásil starosta, byla, že skončil KORONAVIRUS. Pak to všichni oslavili a všechno dobře dopadlo.

Vítek Ch., 4. ročník: Filípek zachraňuje labuť

Filípek koupil akvárium, chtěl totiž zachránit labuť, co měli v obecním rybníku. Petr, Filípkův kamarád, hrál při zachraňování labutě na klavír. Babička křičí na dědu: "Tak už máš ty roušky?" Děda říká: "Babičko, kouřím doutník." Filípek donesl labuť domů a dal ji do akvária. Zvonec hrnec a příběhu je konec.

Viktorie D., 5. ročník: Erbenova ulice

"Tak pojď!" zavolala maminka.

"No jo no, už jdu," řekl Cyril a s velkou nechutí nastoupil do auta.

"Tak co, Cyrile, těšíš se do nového domu?" zeptala se maminka.

"Ne!" odpověděl Cyril a nandal si sluchátka.

Tak jsme tady, vystupovat!

Když Cyril vešel do jeho nového domova, hned mu došlo, že s domem není něco v pořádku. A když už si pak po půl roce Cyril konečně dokázal zvyknout na nový dům, potkalo ho nemilé překvapení. Jednou v noci, když už se Cyril pomalu chystal ke spánku, se mu nějakým divným způsobem otevřelo střešní okno. Cyrilův nový domov je panelák, takže když se kouká z okna, vidí rovnou na ulici. Cyril si řekl, že je to jenom vítr a šel okno zavřít. Když ale okno zavíral, do pokoje mu vlétla malá vlaštovička z bílého papíru. Cyril se leknul, a tak se okamžitě podíval na ulici, kdo mu to do pokoje hodil. Nikdo tam však nestál. Cyrilovi to přišlo opravdu zvláštní, a tak vlaštovku otevřel. Na papíru byla napsána zvláštní melodie. Cyril rozložil papír ještě víc a vypadl z něj klíč.

Najednou do pokoje vtrhla Cyrilova maminka: "Cyrile! Proč nespíš!?"

Cyril honem schoval papír s klíčem za záda.

"Nooo... Mami, já... jsem jenom byl na záchodě."

"Aha, tak už si jdi ale lehnout, ano?"

"Jooo... neboj, už jdu, tak dobrou."

"Dobrou."

Jak maminka odešla, Cyril si oddechl.

Dalšího rána se Cyril vydal hledat dveře, do kterých bude pasovat klíč. Prohledal celý dům a potom se šel podívat  do starého sklepa, ale tam našel jenom doutník, staré akvárium a nějakou roušku. Cyril si nevěděl rady, ale pak si vzpomněl, že v chodbě za šatníkem jsou takové divné staré dveře. Honem se tam běžel podívat, odsunul šatník a ono to vyšlo, klíč tam vážně pasoval! 

Cyril odemknul dveře a najednou vidí starý klavír, u kterého stojí krásná bílá labuť. Řekl si, že se k tomu klavíru půjde podívat, ale hned jak vykročil a dostal se za práh dveří, dveře se zabouchly a nešly otevřít, celá podlaha se najednou proměnila v bažinu a pohltila Cyrila.

Celý dům pohltila modrá mlha a celý panelák zapomněl na Cyrila, dokonce i jeho rodiče na něj zapomněli. Jakoby Cyril vůbec nikdy neexistoval.

KONEC

Jo, a mimochodem znáte Kristýnu Laláskovou?

Ne?

To proto, že stejně jako Cyril bydlela v Erbenově ulici.

Příběh na vyjmenovaná slova po S

Klára P., 3. ročník: O zvědavém synu

Byl jeden syn, neměl žádné jméno, prostě mu říkali syn. Ten syn neměl rád syrově jídlo. Jedl jenom sýr. Jednou se nasytil tak moc sýrem, že vypadal jako tlustý sysel. Jednou za sychravého počasí šel syn do lesa. Potkal sýčka a ptá se: "Ty syčíš, sýčku?" "Já? Já nesyčím." "A neznáš někoho, kdo by věděl, kdo syčí?" "Ano, znám, sýkora by to mohla vědět." Tak syn nasypal sýčkovi zrní a šli za sýkorou. Syn si řekl: "Už konečně není sychravé počasí." Sýček říká: "Hele sýkora." Sýček řekl: "Nevíš, kdo syčí?" "Ne, Dorazili na místo a řekli: "Sysle, nevíš, kdo syčí? Ano vím, ale neřeknu." "A proč ne?" "Řeknu vám to, až zalijete tu uschlou květinu. Usychala tři dny!" "Tak my jí zalijeme," řekl syn. Zalili kytku a sysel řekl, že syčí had a syn od té doby věděl, že syčí had. 

A smutek utek (text inspirovaný knihou Marky Míkové)

Lucie Š., 4. ročník: Smutek z blázna

Kdysi dávno... počkat, nebylo to tak dávno. Bylo to jednou, když se Pepíček díval na horor. Teď si asi myslíte, že to bude smutek z toho hororu, ale... ne! V té nejnapínavější části, kdy se zjistí, jestli vrah zabije hlavního hrdinu, tak... "Reklama na Savo! To si děláte srandu!" řekl Pepíček. "Pepíčku, nese se pizza," řekla maminka. A vynořila se ze tmy. Pepíček se lekl a spadl hlavou na zem. "Buch," ozvalo se. Pepíček se ale zvedl, nic ho nebolelo. Řekl jen: "Savo zabije, Savo nezabije." Maminka s tatínkem odešli do kuchyně. Po chvíli se vrátili a tatínek řekl: "Pepo, jdeme pro sůši." Připoutali Pepíčka do auta a odjeli. Pepíček však nevěděl, že jedou do blázince.

O týden později: Mamince se po Pepíčkovi stýskalo a byla smutná a smutná a smutná... Pepíček měl čas přemýšlet, jak utéct z blázince. Nakonec utekl a vrátil se domů. A maminka byla Smutná. Ale Smutná s velkým S, protože se tak jmenovala. Ale jinak byla šťastná a šťastná a veselá a veselá....

Jáchym N., 3. ročník

Šel jeden kluk pralesem a byl smutný, že neuloví nikdy žádné zvíře. Pak viděl piráta, jak se pral s krokodýlem a najednou se rozchechtal, protože tomu pirátovi spadly kalhoty a on měl srdíčkové trenky.

Vojtěch P., 3. ročník: Hororový smutek

To jednou byl kluk Moon. No, ale měl hororový smutek a ten škrábal, škrtil a nejhorší byly jeho zvuky. Moon běžel za maminkou. Maminka se ptá: "Co se děje?" Moon: "Moc se bojím, mamko!" Maminka odpověděla: "Neboj, se mnou se neboj." A smutek utek.

Zdena Ch., 4. ročník: Smutek z oloupení a shoření

Marka šla v noci za rodiči, protože se bála, že ji oloupí zloději nebo shoří. A než došla k rodičům, tak jí do cesty, dá se říct, vběhl pes. Jmenoval se Ela. A Marka řekla: "Elo, co tu děláš?" Vždyť máš být v posteli. A začala se točit kolem Marky. Ta se začala pomalu smát. A šla do své postele. Smutek z oloupení a shoření byl zahnán.

Kryštof P., 4. ročník: Lidožravá pračka

Mamince se rozbila pračka, tak s Vojtou jeli koupit novou pračku. Nevěděli ale, že je lidožravá. Přivezli ji domu a maminka řekla Vojtovi: "Běž dát prádlo do pračky." Vojta otevřel víko a ta pračka ho sežrala.

Klára P., 3. ročník: Tužkový smutek

Byla jedna holčička a ta měla ráda svoji růžovou tužtičku. Pak se jí ta růžová pastelka ztratila. A ta holčička řekla: "Už svoji růžovou pastelku nikdy nenajdu." Ale pak to dobře dopadlo, maminka jí koupila novou, ale nejenom růžovou, taky modrou, červenou, oranžovou, zelenou a hnědou. Pak jí maminka koupila ještě čokoládu a ta holčička byla šťastná.

Viktorie D., 5. ročník: Smutek Fišpoňk

No, dobrý den, jsem komisař Rohlík. Vím, že jste si všichni mysleli, že jsem komisař Topinka, ale bohužel... Já jsem jeho bratr. No, můj bratr Topinka je strašně smutný, protože mu umřel Fišpoňk. Fišpoňk je vzdálený bratranec kočkodana. A je z Jižní Ameriky. No a slyšíte dobře. Fišpoňk je ryba. No jo, ale s Topinkou to není tak jednoduché. Fišpoňk umřel, protože mu Topinka dával jako žrádlo okurky nakládané v pivu. Tak jsem se rozhodl, že mu novou rybičku koupím. A tak jsem mu ji koupil. Tak jsem tedy šel rybičku předat. Hned, jak Topinka rybičku uviděl, běžel do spíže pro okurky nakládané v pivu. Ale já jsem rychle běžel za ním a všechny sklenice rozbil. A on hned: "Co děláš?" A já: "No, okurky v pivu ta ryba už žrát nebude!!!"

A on: "No dobře," řekl smutným hlasem, ale já jsem na něm viděl, že je už opravdu šťastný. Konec. Počkat, vy jste si mysleli, že už je to konec? Tak to jste asi utekli z Bohnic, ne? Jelikož je Topinka na dovolené, tak někdo přece musí polapit vraha Párka Hořčičného. A teď mě omluvte, jdu si dát párek s hořčicí. 

Detektivní příběh

Žáci vyndají všechny věci z kapes a rozloží je doprostřed kruhu. Všechny tyto věci se našly na místě činu. K jakému zločinu došlo? Kdo je oběť a kdo zločinec? A došlo vůbec ke zločinu? Nebylo všechno úplně jinak?

Kryštof P., 4. třída

Byla jedna ZOO a z té ZOO utekl had. Přijel tam Olaf a ten se šel kouknout do klece. Tam ho sežrala panda a panda sežrala rukavice a tu rukavici sežrala čepice a ta čepice sežrala celej obchod a tu čepici sežral had.

Klára P., 3. třída

Byl jeden sněhulák, který se jmenoval Olaf. Bydlel v rukavici. Měl moc rád peníze. Když viděl nějaké peníze, tak řekl: "I love you". Jenomže pak se to stalo. Olaf v zimě roztál. Ale jak se to stalo, když je zima? Přijela tam policie. Byl to had. Chtěl vyřešit tu záhadu, ale pak se z nebe ozvalo: "Můžeš vyřešit tuto záhadu, jen když projdeš strašlivé skály." Tak ten had vyrazil. Šel a potkal první úkol. Padaly na něj peníze, potom ho mlátily rukavice, pak na něj padaly posmrkané kapesníky a pak tam konečně došel. Tam zjistil, že na něj kung fu panda foukal fénem. Tak dali za trest pandovi, aby postavil Olafa znovu. A z pandy a Olafa se stali kamarádi.

Vojtěch P., 3. třída: Vražda dvou mobilů

Jednoho večera byla spáchána vražda a náš detektiv je zmije Jake. Začal vyšetřovat a přišel svědek panda Petr. Detektiv Jake našel stopu. Krvavé stopy vedly k noži a jediný, kdo měl krvavé ruce, byl Olaf. Ptáte se, kdo byl obětí? Dva mobily. Jeden byl roztrhaný a druhý měl v sobě vidle. A doopravdy to byl Olaf, a tak šel do vězení. 

Kolektivní básně

Žáci sedí v kruhu, všichni společně rozepisují báseň Sedím sedím na koberci. Poté, co dopíší svůj verš, posílají svůj papír sousedovi. Učitelka nijak nezasahuje do tvůrčí svobody žáků. Jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. 

Sedím sedím na koberci (rozepsal a ukončil Jáchym N., 3. třída)

Píšu vlastní verš

Mám vlastní keš

Keš jako keř

Píšu o kytkách

Není to lehké, ach!

Ach ne, došla náplň

Tak si ji znova naplň

Opravdu, naplň si ji, Lucko

Babiš letěl helikoptérou do nemocnice, a tam se zabil.


Sedím sedím na koberci (rozepsala a ukončila Zdena Ch., 4. třída)

sedím s kamarády

sedím s Babišem

Babiš šel do hospody a tam si dal tři vodky

a pak si dal ještě tři šotky

a pak byl opilej

Volal: Jen lej! Jen lej!

A kvůli alkoholu zemřel

na pohřeb mu nikdo nešel

protože měl chřipku

a chřipka s alkoholem je nanic. 


Sedím sedím na koberci (rozepsal a ukončil Ondra Ť., 4. třída) 

sedím a spím

Zdá se mi o popelnici

vzbudím se a přemýšlím

Vzbudí mě rachot v kuchyni

aspoň budu mít brzo sny

Babiš sní o ohni, a tak zapálil dům

a volal hasiče

A ti ho neuhasili

pač tam nebyli

A kdyby byli, stejně neuhasí.


Sedím sedím na koberci (rozepsala a ukončila Lucka Š., 4. třída)

vyhýbám se mutanci

sedím píšu na trakači

Babiš jede na trakači a skončil ve struze

A volá záchranku

A záchranka se taky vybourala

A pak se vybourali i policajti

to je ale pohádka

mutanec je záhádka

Mutanec byl vytvořen radiací

Je to holka od mutanta, co se ve tmě skácí

Doufám, že se líbila pohádka, kde se vybourali všici.

Příběhy na vyjmenovaná slova po M

Klára P., 3. třída

Jsem myš a já hlemýžď, rádi myslíme příběhy. Dnes vám povím příběh o nás. Jednou se myš s hlemýžděm vydali do lesa. Ale ten les zmizel, byla tam jenom mýtina. Tak si tam na mýtině chvíli hráli, ale pak přiběhla myš a říká: "Letí na nás hmyz." Tak rychle utíkali do moře, tam našli sumýše. Toho sumýše vzali a umyli ve vaně a byli spolu kamarádi a sumýš bydlel ve sklenici u nich doma.

Viktorie D., 5. třída: Nechoďte do Litomyšle

My jsme myši. Bydlíme v Litomyšli. Náš nepřítel je sumýš. PRotože nám pořád říká: "Kam to čumíš? Kam to čumíš?" Hlemýžď je na tom taky špatně. Od té doby, co mu sumýš řekl: "Trochu začni myslet!" už nevylézá z ulity. Bodejť by ne, vždyť on je stejně trochu blbec. No a pak je tu hmyz. Ten nenávidí chmýří. Říkají, že sumýš z chmýřím vždycky tak smýká, že jim to chmýří létá do nosu. No a vlastně... znáte ten film Lucie postrach ulice? Tak u nás v Litomyšli je to Sumýš postrach ulice! No, každopádně od té doby, co se sem sumýš přistěhoval musíme si své domečky pořádně zamykat.

anonym 

Myš krátkosrstá a hlemýžď obecný s kamarádem sumýšem vodním pracovali a pracovali. A co dělali? No, oni dmýchali a smýkali a mýtili a zamykali. A pak se tam připletlo hodně velkého hmyzu zeleného, který je vůbec neměl rád. A oni řekli: "Pojď si s námi hrát." A on řekl: "No, to určitě, leda tak za bublifuk." A tak hlemýžď obecný řekl: "Tak tady ho máš." A hmyz zelený řekl: "Cože? Tak pojď." A tak si hráli a hráli si na kočky a po hraní řekl hmyz zelený: "Tak pojďte kamarádi, pojďte si hrát." A tak už byli kamarádi. 

Martin Ť., 5. třída

Šel jsem do traktoru a uviděl jsem hlemýždě a strčil jsem do vrat klíč a zamykal jsem a omylem jsem přejel myš. Jel jsem do JZD a šéf mě poslal do Litomyšle. A pak jsem jel domů a odemkl jsem si vrata a přivítala mě Ejminka a nechtěli mi chytnout kamna, tak jsem použil dmychadlo a dal jsem si kávu a jel jsem za humna pro štípačku a pro káru. A pak jsme s Terkou jeli do lesa mýtit stromy a pak jsem je pokácel a Terka to štípala. Tak jsem si řekl, že pokácím celý les za 2 dny, ale mýlil jsem se. Terka naštípala 13 kár, tak jsem to poskládal do hranic a pak jsem se šel umýt. 

Příběhy podle karet Dixit

Viktorie D., 5. třída: Oči

Čtvrtek ráno. Dnes mám volno, takže si konečně můžu v klidu sednout k novinám. No... tak, co tu máme nového? No... tak to je slušný, Pepa Mrázek utekl z vězení. Jó? No to bude mít policie pěknou makačku teda. Ha ha. Najednou zazvoní zvonek. Ách bože, kdo to zase je? Co to je? řekl Marek. Před dveřmi totiž ležel malý kus papíru. Marek ho zvednul a otevřel. Co, co, co to má být? To je nějaký fór nebo co? Na papíru totiž bylo napsáno Běž podle očí. Marek se podíval před sebe a viděl, jak něco v černém plášti utíká dolů a očima ho naviguje dolů po schodech. No tak, to by mě zajímalo, jestli je to ten Pepa Mrázek a nebo nějakej blb, co si myslí, že mu na to skočím, řekl Marek a zavřel dveře. 

Další den šel Marek do práce. Přišel do kanceláře a zase viděl, jak někdo v černém plášti utíká ven a očima ho naviguje za ním. Marek si ale řekl: to je určitě nějakej fórek. Ale hned, jak to dořekl, na jeho počítači se mu ukázala fotka očí. Markovi to teď už bylo fakt divné, tak si řekl, že až znovu uvidí ty oči, tak za nimi půjde. A v tu chvíli se tak postava objevila před ním a očima ho navigovala na louku. 

Když Marek přišel na louku, tak uviděl, jak z nebe padá letadlo, ve kterém byla jeho žena, a hoří mu levé křídlo. Marek si řekl, že to nemůže být pravda, tak si prožmoulal oči a najednou to bylo všechno pryč. Postava v černém taky zmizela. O týden později, kdy měla přiletět jeho žena se koukal na zprávy a celý strnul. Ve zprávách říkali, že letadlo, ve kterém byla jeho žena se zřítilo na louku, protože mu hořelo levé křídlo. Od té doby Marek vidí tu postavu každý den. Marek už se z toho nikdy úplně nevzpamatoval. 

Lucie Š., 4. třída: Mušle

Moře... moře je krásná věc, náš hrdina Tirion se prochází po pláži netušící, co najde. Ve snu se mu objevilo číslo nebo spíš příklad 12 + 5 = záhada. Teď neříkal nic jiného než 12+5, 12+5, záhada. Náš hrdina Tirion došel k obří mušli, kde bylo 12 perel a po zemi se válelo 5. Mezi nimi byly malé stopy, které vedly dál. Tirion si řekl. To je 12 + 5 = záhada! Tahle mušle. A vyšel po stopách záhady. Šel po stopách a došel do malého hradu, tam seděla malá tlustá holka a hned na něj vyjela: "Co tu chceš?" Zaječela, ale zpoza malého trůnu vyskočil malý kuchař a odtlačil ho pryč. Kuchař řekl: "Ta obluda, co tam sedí, není naše královna." Tirion se tedy vydal najít královnu a zjistil, že královna je zakletá v mušli. Osvobodil ji. "Děkuji," řeklad královna a všechno dobře dopadlo. 

anonym: Příběh o kočce Líze

Každá kočka má ráda běhání, lízání, strhávání závěsů, kousání, pití, ale tahle kočka Líza nemá ráda vůbec nic z toho, ale jediné, co má ráda, tak je spaní a věštění z koule. Ale jednoho dne se to všechno změnilo. Změnilo se to dne 0.0.0. Změnilo se kousání, běhání, pití, jedení, vlastně skoro vše kromě věštění z koule. Ale 1.0.0. se to změnilo zase. neměla ráda vše kromě spaní a věštění a nikdo neví proč. Ale jediný, kdo to ví, je ona sama a nikdy to nikomu neřekla. Asi jí to moc nebavilo, upřímně se jí moc nedivím, je to nuda. 

Anežka K., 3. třída: Památka po mamince

Eva seděla na posteli svého pokoje. Koukala na kolotoč od mámy. Máma jela pryč já se nikdy nedozvěděla kam. Bydlím s babičkou. Ach. Co bych dala za to, abych našla mámu. O tátovi nevím vůbec nic, ani nevím, jestli umřel, nebo odjel, anebo se s mámou rozešel. Bylo to hrozné o svých rodičích nevědět vůbec nic. Ach jo, povzdychla si a běžela k babičce. A kolotoč tam stál dál. 

Jáchym N., 3. třída 

Je déšť, prší a já vidím svět v kapkách. V jednom světě je poušť, ve druhém světě je voda a v třetím světě je prales. Ve čtvrtém světě je slunce.

Tereza S., 5. třída: Tragický den svatby

Svatba je pro mnohé lidi nejšťastnějším dnem v životě. A právě tento den slavný den je nejslavnější pro naše dvě hrdličky, Jakuba a Kristýnu. No a přeskočíme všechny ty svatební záležitosti a přejdeme rovnou k věci: "Takže, táži se vás, milý pane ženichu, berete si zde přítomnou paní nevěstu?" "Ano." "A teď se táži vás, milá nevěsto, berete si zde přítomného pana ženicha?" "Ehm, mm, asi, asi ano, ano beru." "Z moci mi svěřené vás prohlašuji za novomanžele." Úúúúú, jéééé, super! No a zase přeskočíme tu hostinu. Nevěsta s ženichem se vydali na svatební cestu, ale cestou je přepadl zloděj Modrá kočičí peněženka a odnesl je svému pánu Černé kočičí peněžence. A tak se stal nejslavnější den v životě tím nejtragičtějším. 

Příběh na klíčová slova

Děti za pomoci Slovníku spisovné češtiny vylosovali tato slova: prát se, nonstop, kočkodan, vetešník a sádlo.

Klára P., 3. třída: O pračce

Žil byl jednou jeden kočkodan. A ten se rád pral v pračce. V pračce se pral nonstop. Byl to vetešník a prodával sádlo. Kočkodan žil jenom v pračce, ale opravdu jenom v pračce a to je konec.

Kryštof P., 4. třída

Šel jsem z hospody, která pracuje nonstop, pak na mě někdo skočil a já jsem se pral, až krev stříkala všude a nakonec se ukázalo, že mně napadl kočkodan. Řekl jsem si, dům mám moc daleko, tak jsem šel do nonstop hotelu a ráno jsem vyšel na ulici a tam jsem potkal obchod s veteší. Vetešník mi prodal sto tisíc let staré sádlo. On mi říkal, že ho přivezli včera, tak jsem si ho dal. Pak jsem šel k doktorce a pak jsem se poblil na doktorku. Ta mi dala přes hubu a pak jsem odešel. 

Lucie Š., 4. třída

Ahoj, to jsem já. Jmenuji se Já. A konečně jsem se dostal do Mexika. Tedo do Předmexika. Tam jsou samí vetešníci. A já tam sháním sádlo. Né, sádlo, teda jo, ale ne normální, z moc starého sádla, z toho jdou udělat diamanty. A já vím, že vetešníci jsou tady nonstop. A tak když jsem ucítil tu vůni starého sádla, už jsem věděl, kam mám jít. Staré sádlo strašně voní. Když jsem došel k vetešníčku (tak se říká obchodům s veteší), uviděl jsem, jak se majitel sádla hádá s kočkodanem. Doslova se prali. No, to jsem mohl říct jen jedno: Kolik chcete za toho kočkodana? Lekl jsem se, ale nevěděl proč. Klidně 10 centů (100 Kč). Dal jsem mu 10 centů i s Danem (tak jsem mu začal říkat) a odešel do hotelu, co jsem měl v Mexiku. V hotelu jsem měl s Danem potíže, musel jsem mu koupit odblešení (aby už neměl blechy), musel jsem sehnat žrádlo pro Dana a všechno ostatní. Nakonec se všechno uklidnilo. "Ale to není konec! Jestli je to konec, tak se musí spát a spaní je ošklivý. Ještě jsem si na něco vzpomněl. Tomu vetešníkovi jsem vzal to starý sádlo." "Jupí, jdeme vyvařit diamanty." "Cože, diamanty?" "Počkej, Dane!" "Né!"

Zdenička Ch., 4. třída: Můj deník

24. listopadu jsem měla narozeniny. Tak jsme jeli na výlet. Tak jsme jeli a jeli a jeli a ještě milionkrát jeli, až jsme dojeli do Prahy k bytu séger. A před bytem se prali nějací chlapi. Potom jsme šli do restaurace, která se jmenovala nonstop a byly tam opice. Ale nebyly za sklem, jak si myslíte, ani plyšové. Byly normálně živé. Ale nenormálně umístěné. Jenom si tak skákaly nad našima hlavama. A málem bych zapomněla, nebyly to normální opice, ale byli to kočkodani. A já jsem si jednoho dokonce pohladila a zamilovala. A víte, co dávají kočkodanům? Představte si, že sádlo. A víte, kde ho vzali? Ve vetešníku. Potom jsme šli do bytu. Najedli jsme se pořádně a vyspali jsme se taky pořádně. No a potom jsme jeli domů. Docela pozdě. A teď jsem zase ve škole a píšu tenhle článek o Mém deníku. 

Pomozte Ježíškovi s knížkou, která ještě neexistuje

Ježíšek dostal přání od dětí, které si přejí pod stromeček knížku. Co ale dělat, když taková knížka ještě neexistuje? Představte si, že jste malí skřítkové či andělíčci a pomáháte Ježíškovi vymyslet příběh ke knize, která se ještě v obchodech neprodává. Znáte jenom název... 

Ondřej Ť. 4. třída: Záhada shnilé ponožky

Byl jeden skřítek, který si nechtěl vyprat ponožky. Měl ještě manželku Pepičku, byla taky skřítek. Pepička se kvůli ponožce se skřítkem rozešla. Byl rok 1987 a pak byl rok 1993 a furt si ji nesundal. A pak i on sám umřel z toho smradu. The end.

Martin Ť. 5. třída: Jůlinka se ztratila

Jednou šla Jůlinka za babičkou, maminka o tom nevěděla. Jůlinka šla lesem a potkala zlého vlka. Řekl jí, že zná zkratku k babičce do Jihlavy. Jůlinka šla za vlkem a šli a šli až došli do Blbákova a Jůlinka si přečetla tu značka a řekla: "Moje babička nebydlí v Blbákově." Tak šli zpátky do Paříže a Julinka šla do vody a řekla: "Tady nebydlí moje babička." Tak šli zpátky, až došli do Třeště a Julinka řekla: "Už jsme blízko a nakonec došli do Jihlavy."

Jáchym N. 3. třída: Zlotřilý doktor Čunče

Jeden padouch prase ukradl kurník slepicím a slepice zavolaly policii číslem 188 a pak přijela tajná slepičí policie a pak ho vypátrali.

Lucie Š., 4. třída: O veliké housce

Žil byl jeden chlapec a tento chlapec neměl přátele. Rozhodl se upéct si přítele, a jelikož uměl jen housky... Ano, sehnal si suroviny a upekl si obří housku. Ale ona vypadala jako záchodový zvon, a tak ho pojmenoval Záchoon (záchodový zvon). Ale Záchoon se rozhodl jít do světa a najít bratra jménem Zácho a sestru jménem Záchoetku (Záchod záchodovou štětku). Mezitím se pravý Záchoon hádal se sourozenci. Záchoon (ten nepravý) potkal Zdendu, Kryštofa, Terezku, Ondřeje a Lucku a proměnil je na kuřata. Co tu čekáte? Pokračujeme!

Anežka K., 3. třída: Pozor doktor!

V jedné malé vesničce, v jedné malé nemocnici a v jedné ordinaci byl doktor. A toho doktora neměl vůbec nikdo rád. Na dveřích ordinace měl napsáno "Pozor doktor!" Ale ten doktor byl velmi hodný. Ono to byla vlastně všechno lež. Doktor byl smutný. Jednou za ním do ordinace přišel malý kluk. A ten to řekl, že je pan doktor hodný a byl to nejlepší doktor na světě. Na dveřích měl potom napsáno: "Super doktor."

Akrostich na téma podzim

Akrostich je taková báseň, kde počáteční písmena jednotlivých veršů dávají svisle dohromady nějaké slovo.

Anežka K., 3. třída

Podzim

Oóó

Dá

Zemi vláhu

I zafouká větříček

Mráz za chvilku pokryje zem


Kryštof P., 4. třída

Podzimní

Obraz

Drží

Zdenda

I

Marta

Kryštof P.: Podzimní obraz
Kryštof P.: Podzimní obraz

Tereza  S. 5. třída

Padá listí

Obrovská hromada listí

Drozd už nezpívá

Zima hodně pomalu přichází

I podzim je krásný

Mizí ptáci


Klárka P., 3. třída

Prasátko utíká

Opice je její kamarádka

Dinosaurus je jejich kamarád

Znají podzim, mají ho rádi

Iglů je jejich dům

Mají se rádi a jsou kamarádi


Lucka Š., 4. třída

Padá listí

Oóó, ty barvy

Doma jsou všichni

Zima je

I

Marta je doma a čte si

Popis spolužáka 

Viky popisuje Kryštofa

Má modré oči. Hraje hokej. Je nabytý energií. Není zticha. Má šedé ponožky. Má modrou aktovku. Jeho vlasy jsou blonďatohnědé. Všechny dokáže rozesmát. Má červené oko.

Lucka popisuje Vojtu

Je to maniak do stavění a do malování. Má hnědé oči i vlasy, má rád černou a modrou. Miluje svého sourozence, má rodinu ve škole. Má v šatně číslo 67 a má na lavici zvláštní věc a něco, co pan ředitel nesnáší. Má gumové boty a dál nevím.

Zdenička popisuje Vítka

Je dlouhé výšky. Má hnědé oči. V mozku má chytrost. Má kratší vlasy. Je uzpůsobený ke kytkám. Je pohlaví kluka. Je hubený. Je uzpůsobený ke sportům. Má hodný rodiče. Je kamarádský. Všichni se s ním kamarádí. Je rychlý. V tělocviku je nejlepší. No tak hádej. Kdo to je?

Vítek popisuje pana ředitele

Někdy je přísný, chytrý, až moc vtipný. Modré oči, snad se rád učí, nemá rád opisování. Někdy, vlastně i dost často křičí. Je vysoký, není nejhubenější, má rád kafe, nosí špičaté boty, má smrtelný pohled, nosí brýle. 

Kolektivní příběhy

Oblíbená aktivita - děti píší příběh společně. Žáci sedí v kroužku, každé z nich rozehraje na papír svůj příběh a potom ho pošle sousedovi. Děti se učí spolupráci, respektu a toleranci vůči projevům ostatních. 

Hora z Ruska Ufa (rozepsal a dokončil Vítek Ch., 4. třída)

Byla jednou jedna hora z Ruska, jmenovala se Ufa je strašně nádherná, to uvidíte na konci příběhu. Ufa všechny horolezce skopala dolů! A vůbec nesnášela zvuk traktorů a bagrů a aut. Protože Ufa skopala už tolik horolezců, tak se jí rozhodli zbořit. Ale to vůbec nešlo. Uba byla pevná a nezbořitelná. A nikdy jí nikdo nezbořil, protože je nezničitelná hora z Ruska Ufa. Hora měří 2 614 000 m).

Lidi jsou mňamka (rozepsala a dokončila Tereza S., 5. třída)

Byla jednou jedna Lidumilka a ta měla ráda lidi. Ale ne tak, jak si myslíte. Jo, né tak, jak si myslíte. Prostě je jedla. Používala jako vidličky vidle a umejvala je v benzínu a v sudu na vodu. Našla dalšího člověka a dostala na něj chuť. Ale když ho viděla, tak ho přešla chuť. Když viděla zlého člověka, za chvíli bylo po něm. A tak Lidumilka žrala lidi celý svůj život. Ale žrala jenom zlé lidi.

Smolný den (rozepsal a dokončil Martin Ť., 5. třída)

Byla jednou jedna dílna. A vyšel z ní pan Konárek, zívl a povídá: "Musím jít spravit auto."Pak řekl: "Zdar a sílu" a už byl v dílně. A hups, rozbila se mu střecha u dílny. Pan Konárek měl zkrátka dnes smolný den. "To je ale smůla", řekl pan Konárek a šel opravit traktor. A vylil se mu na hlavu vřelý olej. 

Ježkovaná (rozepsala a dokončila Viktorie D., 5. třída)

Byla jednou jedna zvědavá žirafa, všechno musela vědět a taky že věděla kvůli jejímu dlouhému krku a dlouhým nohám. A furt ji bolel krk, jak se musela ohýbat pro vodu a zjišťovat, kde se co šustně. Jednoho dne jí krk dočista zatuhl. Co teď budu dělat? Nevím. Dojdu za hrochem doktorem. Doktor jí řekl, že se musí napít kouzelné vody. Tak šla ke kouzelné vodě. Napila se a změnila se v ježka a utekla do lesa a byla šťastná, že byla ježek. A její manžel? Ten si stejně za chvíli najde novou. 

Monstr panenka (rozepsala a dokončila Klárka P., 3. třída)

Byla jednou jedna monstr panenka, měla jméno Zuzka. Zuzka byla ta nejmonstrovatější panenka monstr. Jo, byla hodně zlá, jo hodně. Měla monstr tvář! Jednu půlku měla jako zombie a druhou jako prase. Někdy jí říkali zombiepigka. Zombiepigka zapadla do vany a utopila se. Takže umřela, ale měla ještě dceru, smradlavou botu a bratrance. Ten bratranec šel na procházku a tam umřel. A monstr panna se oživila a všechno dobře dopadlo.

O bíločerné kočičce (rozepsala a dokončila Zdenička Ch.,4. třída)

Byla jednou jedna kočička. A byla hrozně malinká. Byla černobílá. "Kéž bych nebyla černobílá, kéž bych byla bíločerná, řekla si kočička. A tak se šla zeptat staré slepice: "Proč jsem černobílá a proč nejsem bíločerná?" Stará slepice řekla: "Musíš jít za čarodějem." A šla za tím čarodějem. Když došla k čaroději, ten řekl: "Můžeš být bíločerná, ale musíš vypít lektvar vyměňování. Jo, vypít lektvar. Který se jmenuje blektvar. "No tak, pij, pij." A od té doby je bíločerná. Pardón, krásně bíločerná. A to je konec příběhu o bíločerné kočičce. 


Příběh z šesti slov 

Lze napsat příběh z pouhých šesti slov? Přesvědčte se sami.

Jáchym N., 3. třída

Šel jsem dom, ale dům nebyl.

Klárka P., 3. třída

Umýval méďa miminko růžovým malinovým mýdlem.

Ondřej Ť., 4. třída

Šoťuchl do auta a to bouchlo.

Lucka Š., 4. třída

Dobrej, má to smysl, třiďte odpad.

Vojta P., 3. třída

Vychoval jsem týrexe, byl můj kamarád.

Kryštof P., 4. třída

Oběéééd! "Je hnusnej." "Super, ty nebudeš?"

Anežka K., 3. třída

Má rád zmrzlinu. Dám mu ji.

Zdenička Ch., 4. třída

Základní škola je super. Jdeš už?

Nejkrásnější prázdniny (možno využitít slov duch, flétna, běh, jungle)

Zdena Ch., 4. ročník

Byla jsem na koňském táboře Třešť v Řídelově. Pomáhala jsem s čištěním podkov. Potom jsem jela do Prahy za ségrou Jančou a za jejím přítelem Markem. Byli jsme v Kauflandu, prý v největším v České republice. Potom jsme šli do bytu a tam jsme se koukali na Coco. Bylo to super. Další den jsme šli do muzea a potom jsem musela odjet na tábor v Kostelním Vydří Rytíři u kulatého stolu. Byla jsem tam s Jáchymem i s Barčou. 

Martin Ť., 5. ročník

Byl jsem na táboře v Lovětíně, byl jsem u tety v Telči, byli jsme doma sami a dělali jsme bunkr a bylo hezky. A naše střecha prošla dešťovou zkouškou. Byl jsem venku a zase venku a byl jsem v Třešti 14 dní. Pak jsem byl doma sám byl jsem zase na bunkru a byl jsem v cirkuse Stroj času a koupil jsem si tam popcorn a pak jsem byl doma a venku a zase venku. Byl jsem s taťkou v lese a štípal dříví a hrál fotbal a cvičili jsme na zadáky a byl jsem sám doma a stavěl jsem bunkr. A byl jsem sám v Jihlavě s bratrancema a jel jsem v traktoru a kombajnu.

Tereza S., 5. ročník

Na začátku července jsem ráda, že jsem doma ze školy. Vysvědčení položím na stůl a jdu se převlíct. Když jsem hotová, tak si lehnu na gauč a pustím si telku. O něco později jdu ke Klárce a návštěvu. Asi 15. července rozděláváme bazén a napouštíme do něj vodu. Pak jedeme k babičce do Dešova. Jsme tam asi 4 dny a pak jedeme domů. Když přijedeme domů, už je vše přichystané na odjezd k moři. Ráno vstáváme ve 3 hodiny, nasedneme do auta a jedeme. Někdy odpoledne už jsme v Maďarsku. U moře to bylo super. Moc jsem si to tam užila.

V srpnu se toho moc neděje. Začínají první přípravy do školy. 17. srpna má Barča svatbu, na kterou jsme se šli podívat. Byla to krásná svatba, moc se povedla. Před začátkem školního roku si chystáme věci do školy. Musíme vyprat aktovky a koupit všechny sešity a obaly.

Je 2. září a my jdeme do školy. Vůbec jsem se nemohla vyspat. A právě teď píšu tyto řádky o tom, co jsem dělala o prázdninách. 

Anežka K., 3. ročník

Byla jednou jedna flétna a na tu flétnu jsem hrála já, i když na ni nehraju. A jednou se flétna ztratila a nikdo ji nenašel, protože byla na půdě. Ona to nebyla jen tak obyčejná flétna, byla kouzelná. Kdo na ni pískal, splnilo se mu jedno přání. Byla zima a já se svou kamarádkou Majdou jsme se nudily. A já jsem řekla, že se koukneme na půdu. "Jo, to by bylo super," řekla Majda. A tak jsme šli do Prokopova pokoje a šli jsme na půdu a našli jsme tu flétnu. A dobře to dopadlo.

Viktorie D., 5. ročník

Karel je duch mnoha povolání, ale umí jenom jednu věc, a to skládat labutě z papíru. Jo, většina si teď určitě řeknou: "No, to není možný, vždyť je to duch!" Ale je to tak! Jo a taky umí hrát na flétnu, ale to je vedlejší. Ten duch si jednou řekl: "Nic neumím, chci se něco naučit." A hned jak to dořekl, přišel jeho kámoš a řekl: "Jedeš do jungle!" A Karel na to: "Cože?" A kámoš: "No, chtěl ses něco naučit, ne?" "Ehh, ty jsi mě sledoval?" "Ne!" řekl kámoš. "No, každopádně, už jsem ti sbalil věci." No a tak se jelo. No vlastně letělo. Ale to je jedno! Když dorazili do jungle, tak Karel řekl: "A co se tady mám naučit?" Vtom okamžiku přišel člověk a řekl: "Bongo, bongo, běh, bongo, bongo." A kámoš: "Hele, bude běh v jungli." A Karel hned pochopil, že má jeho kámoš něco za lubem. No a tak jsem musel jít běhat. Když se Karel připravoval na start, tak si vzpomněl, že je duch a že nemá nohy a tak řekl kámošovi: "Kámo, je tu problém. Já nemám nohy!" A kámoš na to: "Tak leť." A Karel: "Ok. A není to proti pravidlům?" "Není," řekl kámoš. A když se vznesl, všichni začali řvát: "Áááá!" a omdleli. Karel se jenom zasmál a letěl a závod vyhrál. Ale jak mu předali pohár, tak spadl na zem, protože duch není hmotná věc, takže všechno, co mu dáte, spadne na zem. No ale Karlovi to nevadilo, byl rád, že se něco nového naučil. "A to je konec, děti. Jak se vám to líbilo?" "Babi, to byla trapná pohádka."

Zde si můžete prohlédnout sborníky tvůrčího psaní z minulých let.